Černobílé vzpomínky na Afriku...

"Mazej domů!" Janice se marně snažila překřičet hlučnou ulici a odehnat žebrající děcko, které nás už několik minut pronásledovalo po ulicích Mombasy. "Dám mu aspoň pár šilinků", snažil jsem se situaci vyřešit. "Nemůžeš nakrmit celou Afriku! To si zapamatuj! Když dáš jednomu, seběhne se třicet dalších." Mary Janice Wanjiru je Kikujka, kromě svahilštiny a kikujštiny ovládá ještě angličtinu, němčinu a francouzštinu. Tato matka čokoládové princezny Stephanie, pro kterou by se rozkrájela, naposledy pohrozila směrem k žebrajícímu děcku a dala mi tak jednu z drsných lekcí, kterou si ovšem musí každý bílý návštěvník projít, jinak ho místní "stáhnou" z kůže. Nepřijel jsem do Afriky zachráňovat tamní obyvatelstvo, ale ignorovat podobné situace lze, alespoň ze začátku, jenom stěží. Prostě bojujete s pocitem, že vám těch pár drobných nic neudělá, navíc máte pocit, že pomáháte, ale ve skutečnosti nepomáháte vůbec ničemu, podporujete akorát armádu žebráků, kteří budou po tomto úspěchu žebrat o to víc a jejich život se nijak nezlepší.

S Janice jsme se potkali v roce 2005 v hotelu Coral Palm Beach, kde pracovala jako vedoucí směny. Za svoji celodenní službu 6 dní v týdnu si vydělala cca 9tis. keňských šilinků, tedy zhruba Kč 2.500,-. Jenom za nájem jednopokojového bytu platila cca 5tis. šilinků, za zbylých 4tis. musela zajistit jídlo a taky školné pro svoji dcerku. Jako každá máma i jí nejvíc trápí, když nemůže vyhovět přání svého dítěte, ale naříkání na život v její rodině nehledejte. Je ráda, že má alespoň nějakou práci, více jak 40% jejích spoluobčanů je na tom hůř. Vlastně, dalo by se říci, že je šťastná, má zdravou dcerku, která chodí do školy, práci a spoustu známých. V Keni jsou totiž všichni tak nějak příbuzní.

Tyhle sociální pouta pomáhají překonat mizérii většiny obyvatelstva, Bez rozvětvené rodiny by žebrala celá země, ale vazby jsou naštěstí silné a fungují. Když nemá jeden, ostatní pomůžou. Když se někomu zadaří, můžete si být jist, že ostatní nepřijdou zkrátka. Jíst sám? Ani omylem, vždy se sejde spousta lidí a vaří se pro víc lidí. Vzájemná komunikace je alfou a omegou přežití. Snad proto se tolik daří místním mobilním operátorům, kteří na africké poměry prosperují neskutečným způsobem. Mobil tak není nějakým luxusem, ale spíš běžnou součástí. Afričané jsou mistři ve zkratkách. Když si píší sms, vypadá to jako nějaká kódovaná řeč a vlastně to taková speciální smsková řeč je. Tímto způsobem jsou schopni napsat v jedné sms hotové romány. I prozvánění má svá pravidla a lze tak poměrně efektivně komunikovat.

Afrika je prostě místo plné kontrastů. V jednu chvíli se povaluješ na bělostných plážích v blízkosti korálového útesu a za chvíli stojíš v horách odpadků na ulici a čekáš na matatu a jenom se děsíš, kterej idiot to dneska bude řídit a jestli tu cestu přežiješ, nebo v lepším případě pouze ohluchneš. Jezdíš po nejhorších cestách světa, spíše parodiích na silnice, čepuješ benzín z okna zamřížovaného baráku, aby si za několik hodin čuměl s otevřenou hubou na nádheru místních parků. Jednu noc spíš pod stanem v táboře a slyšíš řev lvů a hyhňání hyen a na hajzl musíš jít jenom s masajem, kterej se chová jako by nás měl právě napadnout rozzuřenej nosorožec. Tak nějak si říkáš, že je to hra pro turisty, aby si druhej den zjistil, že táborem proběhl zdivočelej slon, kterej podupal pár stanů - ty to ale zaspíš bezstarostným spánkem. Nebo tě místo do parku Buffalo Spring, kde se máš připojit k další grupě lidí odveze čtyřhhodinovej Denis do téměř 100 mil vzdáleného Maralalu. Proč čtyřhodinovej? No protože cca od 9h do 18h nám kdykoliv jsme se ho zeptali trvdil, že za 4 hodiny tam už budeme. Co bylo ale nejlepší na celém omylu je fakt, že nám Gametrackers poslali z Nairobi náhradní soukromej džíp i s posádkou a my tak měli s přáteli 7 dní soukromé auto i s vlastním kuchařem! Pamatujete Milane, Jájo, Jano? A co třeba štěstí jaké jsme měli na severu u jezera Turkana, kde jsme se mohli připojit k samburské svatbě. Nebo když po celodenní jízdě jedním z parků přijedeš k bungalowům, kde jsi jediným návštěvníkem, obsluhuje tě asi 10 lidí, máš pro sebe stůl, kterej se prohýbá žrádlem, je ti skoro trapně, ale zároveň si to neskutečně užíváš, pozveš ostatní ke stolu zažíváš jeden z nejkrásnějších večerů v Africe. Jo a s těmi slony u toho napajedla, který se tu v době západu slunce prochází a na které máš výhled při večeři si už děláte prdel ne? "Moc často sem nechodí", zní lakonická odpověď.

Třikrát mě během posledních 5-ti let okradli, jednou mi ukradli prachy z náprsní kapsy (byl jsem tehdy zelenáč a dal si tam 200 babek). Byla to vteřina a byl jsem bez peněz uprostřed davu lidí. Jedinej bílej blbec co nosí prachy v náprsní kapse. Naštěstí se mnou byl můj průvodce, který během pěti minut sehnal svého příbuzného, který mi půjčil aspoň 30 šilinků na matatu do hotelu. Po druhé mi štípli 50 dolarů z peněženky v táboře v Amboseli a napotřetí mi vybrali bágl na letišti (ukradli jenom malej foťák). Svině, řekl by si jeden. Jo ti zloději byli šmejdi, ale šmejdi jsou i u nás, akorát kradou skrytě, ale o to víc. Stačí se podívat na dnešní politickou elitu. Jeden vyžranej šmejd na Praze 5 se tlemí a chčije několik let všem na hlavu a ani se to nesnaží vydávat za déšť. Jiní darmožrouti by za příspěvek pro vlastní partaj prodali ledviny vlastní matky. Takovýchhle bezpáteřních krys je tu spousty a proto jsme 53. nejzkorumpovanější zemí světa, na úrovni Jihoafrické republiky, Namíbie, Tuniska, Rwandy...Ale tohle je o Africe a mých vzpomínkách.

Nejlepší odreagování najdeš v přírodě - tohle je velká pravda a také důvod proč se do Afriky opakovaně vracím, protože jestli může Afrika něco nabídnout, tak je to neuvěřitelná fauna, nádherná divočina a možnost potkávat se s přírodními národy jako jsou Masajové, Samburové, Rendilové, El Molové, Himbové, Zulové, Křováci a mnozí další. Většina lidí v západním světě už ztratila schopnost postarat se sama o sebe - barák nám postaví zedníci, žrádlo vypěstujou zemědělci, všechno si můžeme koupit v krámě. Lidi jsou prostě stroprocentně závislí na ekonomické a technologické infrastruktuře, která je obklopuje. Vypadne-li proud, stává se z obyvatelstva dobytek, který rabuje co může. Pokud vypadne proud v Africe, mnozí si toho ani nevšimnou. Přírodní lidé si uplácaj barák z trusu, hlíny, nebo slámy svépomoci, jídlo si vypěstujou, nebo ulověj, vodu si vykopou a tahaj i několik kilometrů na hlavách a když je to přestane bavit, vyrazí jinam. Využijou jenom to co nutně potřebují, zanechávají minimum odpadu. Průměrný Evropan zato vyprodukuje cca 524kg odpadu za rok! Prostě pokrok nezastavíš. Žít bych ale v Africe, tedy alespoň jako přrodní lidé nemohl, jsem rád, že jsem se narodil v Evropě. Přesto mám k přírodním lidem velký respekt a setkání s nimi je pro mě vždy inspirativní, stejně tak jako možnost být pozorovatelem tamní přírody.

Když potkáš prvního lva, sedneš si na zadek... Jeho mohutné tělo tě překvapí, ihned si uvědomíš, co to musí být za sílu čelit této šelmě. Lev je králem právem...

Někteří Masajové dodnes udržují zvyk, při kterém musí mladík ulovit lva, aby se stal mužem. Když přijdete do vesnice uvítají vás skákacím tancem...

Čeká snad tenhle lev na svého Masajského válečníka?

bude to tento Moran?

Šípy a luky se však přežívají, vystřídal je AK-47, tato nejpopulárnější zbraň rozsévá smrt v Africe po desetitísících. Evropské, americké a čínské zbrojařské firmy si v Africe otevřeli střelnici a večírek pokračuje dál...

Ale Afrika je především místem nádherné přírody. Velká migrace v severním výběžku Serengeti, známém jako Masai Mara láká každý rok množství turistů a fotografů. Stáda buvolů, pakońů a zeber se tu počítají na statisíce...

I nějaké ty slony tu mají...

ale zvířata nenajdete jenom v Masai Maře, nádherné scenérie nabízí třeba park Amboseli se svým výhledem na monumentální Kilimandžáro, které ovšem během let ztrácí svoji sněhovou čepici. Park Amboseli dostal své jméno podle jezera, které se zde nachází a které každý rok vysychá. Prach usazený na dně je jemný, proto je Amboseli známo svými prašnými víry, které se prohání po dně jezera. Když se zvedne vítr, vytváří v kombinaci s pasoucí se zvěří nádherné scenérie...

V kontrastu s faunou a flórou národních parků je tepající centrum Nairobi, které je neustále přeplněno auty..

K přírodním lidem mě to ale táhne přeci jenom víc. Kde jinde vás uvítají takovým nádherným sborovým zpěvem, při kterém máte tendenci se zapojit do tance než u Rendilů ve střední části Keni? A ty úžasné ozdoby co mají kolem krku. Nosit bych to ale v tom parnu nechtěl.

Naproti tomu Himbové v Namíbii mají skromnější ozdoby

přesto jejich náramky a jiné doplňky můžou vážit až 15 kilo. Místní ženy jsou tak mnohem silnější než muži, denně totiž posilují s kily ozdob a hlíny na svém těle...

Ozdoby nosí už i děti a nejsou to nějaké "dětské" ozdůbky, ale pořádné ozdoby...

ne všem se to asi líbí...

Hygiena má zde zcela jiný rozměr. Himbové se prý myjí 3 za život: když se narodí, když se žení a když jdou do hrobu...

Každopádně, život je zde tvrdý a pomáhat se tu musí už od mlada...

ale je čas i na hru...

I když ono to s tím mytím asi bude lepší, přeci jenom občas zaprší...

Ale v Africe jsou i místa, kde nepršelo desítky let, třeba Namib desert se svými nejvyššími dunami na světě...

Na jednu, konkrétně dunu 45, jsem se vyškrábal. Je to pořádná hromada písku. Úctyhodných 168m +/-

Ale pouště, to nejsou jenom tradiční hromady písku, ale také pusté krajiny s rozpraskanou zemí jako je například poušť Chalbi na severu Keni...

nebo třeba pustina na jihoafricko-namibijských hranicích...

pustinou se dá označit i nejstarší kaňon světa - Fish river kanyon. Tento monumentální spektákl se nachází na jihu Namíbie. Člověk by očekával davy turistů u takové vzácnosti, ale opak je pravdou. Fish river kanyon sice leží na tratích turistických treků, ale cesta sem je dlouhá - z Kapského Města jsou to cca 3 dny jízdy...

Když už jsme u Kapského Města, jeho promenády podél Atlanského oceánu patří dle mého názoru k jedněm z nejkrásnějších na světě...

Ale zpět do přírody... Člověku se dere do úst, že ti lvi jsou kolikrát čistotnější než všichni Himbové dohromady...

Když je nouze pomůže třeba i šťáva z nastrouhaného kořene, který si Křováci vykopali ze země...

Zbylou šťávu (vodu) z kořene je potřeba uchovat. Plastovky tu nemají, tak pomůže pštrosí vejce. Křováci jsou mistři v přežití v přírodě. Sice i oni ztrácejí postupně své legendární schopnosti, ale přesto jsou jejich dovednosti z našeho pohledu neuvěřitelné, ale to jsou naše dovednosti pro ně taky....

Oheň ale s přehledem rozdělají bez sirek během několika minut....

Když se člověk nají, bývá většinou spokojenej. Toto je stejné všude na světě. I když uspokojila by vás dřeň z kořene?

Což třeba tak si dát štíra ?

Nezapomenutelným zážitkem se pro mě stala návštěva Botswany, konkrétně její perly - delty Okavanga. Tato země hojnosti, kde je všeho dostatek je rájem všech zvířat, ať už žijících ve vodě, na souši, nebo ve vzduchu. Jako žíly v těle, vinou se krajinou různé větší či menší potůčky, které stejně jako žíly rozlévají po kraji blahodárný život a činí z tohoto koutu Země jedno z nejkrásnějších míst  na světě.

Projížďky na loďkách mokoro po kraji patřily společně s pěším safari a letem balónem při východu slunce nad Masai Marou k tomu nejlepšímu, co jsem v Africe zažil..

V Botswaně ale není jenom Okavango, ale taktéž národní park Chobe. V porovnání s keňskými velkoparky je Chobe spíše malým parkem. Zvířata zde však také najdete. Třeba hodně hrochů - nejnebezpečnějších zvířat Afriky, kteří mají na svědomí množství lidských životů. Hroši, kteří oproti významu "hroší kůže" jako něčeho odolného, mají svoji kůži velmi citlivou, a proto jsou většinu dne ponoření ve vodě, kde se chrání proti slunečním paprskům Zato slon ten má kůži pořádně tlustou a jen tak nic mu neublíží. Bohužel má však slonovinu a proto jsou stavy afrických slonů po desítky let decimovány hordy pytláků, kteří neváhají zabít toto nádherné zvíře pro jeho kly, ze kterých pak jiní šmejdi vyrábí různé cetky. Největší odběratelé slonoviny se rekrutují z řad číňanů...

Pokud jsem psal o nejkrásnějších zážitcích, musím k nim ještě přiřadit pohled na Viktoriiny vodopády, které se nacházejí na jihu Zimbabwe. Jejich mohutnost a rozlehlost vám vyrazí dech. Téměř dvou kilometrové vodopády leží na řece Zambezi a rozkládají se na území dvou států - Zimbabwe a sousední Zambie. Jestli lze něco označit za div přírody jsou to právě Viktoriiny vodopády...

Afrika to je prostě mnoho vzpomínek dobrých i špatných, příběhů neuvěřitelných i obyčejných, shledání s přáteli, ale také odcházení a loučení s lidmi, kteří pro vás, alespoň po několik týdnů byli těmi nejdůležitějšími parťáky, kterým byste svěřili i svůj život. Je to taky spousta bolesti, zlosti a bezmocnosti nad osudy lidí a zvířat. Splněné sny a snad i naděje, že věci sice jdou pomalu, ale přeci jenom kupředu. Afrika to je taky spousty letmých setkání. Někdo vašim životem pouze proběhne a zbyde po něm jenom fotografie, příběh chybí, ale stačí se pouze zamyslet a představit si....