Izrael a Palestina - oběť britských lží a intrik

Území, nacházející se na západ od řeky Jordán, vymezené ze severu hranicí Libanonu, severovýchodu Sýrií a z jihozápadu hranicí Egypta, bylo, je a nejspíše i bude jedním z míst, kde se „tvoří dějiny“ Země. Místo plné emocí a vášní, kde na jedné straně stojí Izraelci a na druhé straně Arabové a kde sehrála fatální roli především Velká Británie. Spor, který zaměstnává ty nejmocnější lidi na této Zemi již po desetiletí a jehož souvislosti bych si rád v tomto článku dovolil definovat a pomohl tak k hlubšímu pochopení problému na Blízkém Východě.

Na začátku je potřeba uvést několik důležitých faktů k bližšímu seznámení s historií tohoto území a lidmi zde žijícími. Tento rozbor je důležitý k pochopení toho, proč dnešní Izrael vlastně vzniknul a k vysvětlení některých běžně vžitých omylů. Po výčtu historických fakt s vysvětlením jednotlivých událostí bude následovat samotné gró článku, tj. vysvětlení fatální role především Velké Británie ve sporu Arabů a Izraelců.

Historický vývoj oblasti dnešního státu Izrael:

Území dnešního státu Izrael historicky patřilo do Mezopotámie - oblasti mezi středním tokem Eufratu a Tigrisu, v širším slova smyslu pak území oklopující větší část toků těchto řek, tzv. úrodný půlměsíc. Pro jižní Mezopotámii  se vžilo označení Kanaán (tento termín je odvozen ze slova "kinachu" pocházejícím z akkadšitny - nejstaršího jazyka semitských kmenů které pronikly na území dnešního Izraele na konci  3 tisíciletí př.n.l.). Názav Kanaán je spojen s purpurovým barvivem - hlavním zdrojem příjmů fénické oblasti (území rozkládající se na jihovýchodním pobřeží Středozemního moře - dnešního severní části Izraele a Libanonu). Dnes se název Kanaán užívá spíše pro oblast zahrnující Palestinu a Izrael.

V oblasti dnešního Izraele se vystřídalo několik pánů - od roku 539 př.n.l. vládi peršané (dnešní Íránci), dále pak Alexandr Veliký, kolem roku 115 n.l. připojil Mezopotámii k římské říši císař Traianus. V roce 637 byla Mezopotámie dobyta a připojena k arabské říši, až následně vpadly v 15. století na území Izarele turecké kmeny, které přijaly islám a území se stalo součástí Osmanské říše, která se rozpadla na konci 1. Světové války.

Izraelský národ - osídlování oblasti dnešního státu Izrael:

Cca 7-8tis. př.n.l. nejstarší osídlení v oblasti Jericha, kolem 3-4 tis. př.n.l. průnik semitských kmenů, tito lidé byli nazýváni Kanaánci, Židé - polokočovní Hebrejové, kteří obývali oblast Kanaánu a kteří založili svoji zem na jihu Kanaánu.

Nejrozšířenější zůstává teorie příchodu a infiltrace různých semitských kmenů z různých stran na konci doby bronzové, které se později spojily a získaly společné národní vědomí.

1200-1000 př.n.l. izraelské kmeny byly usídleny. 12 kmenů pojmenovaných podle synů Jákoba, jehož druhé jméno bylo Izrael, proto se nazývají izraelité (židé) - spíše se však jmenovali podle místa

1000-586 př.n.l. - doba královská, jednotné království, poté dvě království - severní (izraelské) a jižní (Judské)

586 př.n.l. - 167 př.n.l. - Persie a Babylón

167 př.n.l. - 63 př.n.l. - makabejské války, svoboda pro židy

63 př.n.l. - 135 n.l. - římská říše v Judsku, severní části má ve správě Herodský král,  první židovská válka - v roce 73 dobyt Jeruzalém a zlomen poslední odpor židů v pevnosti Massada, v roce 132-135 druhá židovská válka, židé vyhnáni z Jeruzaléma a provincie Judsko byla přejmenována na Syrskou Palestinu, aby byla vymazána vzpomínka na bouřící se židy.

V této souvislosti je nutné upozornit na národ Pelištejců, což byl  nesemitský národ, který přišel pravděpodobně z Kréty na území Izraele a kolem roku 1200 př.n.l. dobyl jižní pobřeží Palestiny a spojil kanaánské městské státy v jeden svazek. V biblických písmech jsou označováni jako nepřátelé Izraelitů (židů). Poraženi byli králem Davidem, vydobyli si zpět vlastní státnost a poté bojovali s oběma izraelskými královstvími. Po perské invazi kolem 4 stol. př.n.l.  tento národ vymizel. Tento národ nemá nic společného s dnešními Palestinci, jak se mylně uvádí. Název Palestina vznikl odvozením právě od Pelištejců, od nichž pochází název Pelištejská Sýrie, neboli Palestinská Sýrie, tento název přetrval dodnes v podobě slova Palestina. Židovský život se po vyhnání z Jeruzaléma přesunul do Galileje.  

V 15. století bylo připojeno dnešní území Izraele k Osmanské říši, říše tolerovala i jiné náboženství, proto se do svaté země přemístili Židé po vyhoštění ze Španělska v 15 stol. dále pak přicházeli židé po pogromech koncem v 19.století  židé z Evropy a Ruska. Další vlna imigrace pokračovala ve 20.století.

Britský mandát Palestina - zásadní vliv na budoucí spor v oblasti Blízkého Východu:

Po rozpadu Osmanské říše na konci 1. Světové války bylo toto území předáno do správy Velké Británie. Hranici tvořily dnešní hranice Izraele a Jordánska. Oblast měla být použita pro vznik "židovské národní domoviny", což je termín užitý v Balfourově deklaraci z roku 1917, ve kterém Velká Británie formálně přislíbila podporu vytvoření židovské samosprávy na území Palestiny (jednalo se o dopis, který odeslal Balfour předsedovi britské sionistické společnosti Lionelu Walteru Rothschildovi).

V roce 1916 vzniknul se souhlasem Ruska tajný plán Francie a Velké Británie (tzv. Sykes-Picotova dohoda) na rozdělení sfér vlivu v osmanské říši po ukončení 1. Světové války. Na správě Palestiny se měly podílet obě mocnosti a mezi sférami vlivu  (A a B, viz obrázek) měl vzniknout blíže nedefinovaný„arabský stát". Následně byla podpisem dohody ze St. Jean de Maurienne z dubna 1917 přislíbena Itálii možná anexe jihozápadní části Malé Asie, tedy jižní části Anatolie až po Sivas a Diyarbakır. Tak se Sykes-Picotova dohoda zkompletovala o "zelenou" italskou zónu. Fakticky byla dohoda v protikladu s britskými sliby Arabům, které se spojenci snažili získat k účasti na protitureckém povstání. Po vyzrazení plánu Lvem Trockijem se Arabové dožadovali vysvětlení od Britů. Arthur Balfour označil dohodu za falešnou a v následující deklaraci z roku 1918 se Anglie zavázala poskytnout svobodu všem oblastem, které vymaní z područí Osmanské říše hidžázská armáda (Hidžáz je region dnešní Saudské Arábie, dříve podporovaný Brity) a že bude respektovat zásady souhlasu obyvatelstva a formu vlády, tak jak to definovalo Čtrnáct Wiilsonových bodů z roku 1918 (12. bod: nezávislost Turecka, autonomie pro neturecké národnosti Osmanské říše).

Mandát byl poté rozdělen na dvě části - západní a východní (Zajordánsko). Území, se kterým mohli sionisté počítat pro vznik národní domoviny, se nacházelo mezi řekou Jordán a Středozemním mořem. Toto bylo následně potvrzeno nejprve Společností národů, přijato Kongresem USA a podepsáno mezinárodním Britským memorandem o Palestině, tzv. Bíle knihy z roku 1922.

Záhy vypukly nepokoje, Arabové se cítili Brity podvedeni, jelikož nevznikl slíbený arabský stát. Britská mandátní správa se již ve svých počátcích ukázala jako nepříliš schopná při řešení sporů a udržování pořádku. Drtivá většina rozhodnutí, která správa učinila, byla nepřijatelná pro obě strany konfliktu.

V roce 1937 vznikla Peelova komise, která měla vypracovat zprávu ohledně případného rozdělení mandátu na židovský a arabský stát. Vznikl plán na rozdělení území na tři oblasti: Židovská (přímořské pláně a Galilea), Arabská (zahrnující zbytek Palestiny) a trvalou britskou enklávu zahrnující betlémsko-jeruzalémskou oblast a koridor k moři a britské základně na Galilejském jezeře a Akabský záliv (viz obrázek). Tento plán Sionisté přijali, ale Arabové odmítli.

V roce 1939 vydal Malcom Macdonald tzv. Macdonaldovu Bílou knihu, která omezila ještě více přistěhovalectví do mandátu. Toto rozhodnutí v podstatě znamenalo rozsudek smrti pro Židy prchající před nacismem z Evropy. Bílá kniha byla zveřejněna  9.11.1939, dva týdny poté, co muselo Československo (taktéž vinou Velké Británie) na základě Mnichovské dohody postoupit oblast Sudet Německu. V ten samý den proběhla v Německu křišťálová noc, což znamenalo odeslání 25-30tis. Židů do koncentračních táborů.

Mimo to tato bílá kniha říkala, že „židovský stát nebude vytvořen proti vůli arabské většiny," čímž se Britové přímo obrátili proti Churchilově Bílé knize z roku 1922, podle níž měla židovská imigrace pokračovat.  „Zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině", které Židům zaručovala Balfourova deklarace z roku 1917, tak podle MacDonaldovy bílé knihy měla probíhat v rámci arabského státu.

Za druhé světové války rekrutovala Británie Židy a Araby do svých praporů, mnoho Arabů se nepřihlásilo, Židé se hlásili a vytvořili v britské armádě tzv. židovské brigády. Po válce se vrátil stav do předválečné doby, Židé požadovali uvolnění přistěhovalectví, Arabové požadovali zakročení proti sionistickým ambicím. Byly prováděny sabotážní akce ze strany Židů, které vyústily v útok  na hotel King David roku 1946. Síla úderu přiměla Británii ke složení mandátu a předání věci k řešení nově založené OSN.

Vznik státu Izrael:

Sionistické hnutí požaduje už od konce 19.století vznik Izraelského státu s odkazem na biblickou myšlenku země izraelské.  Konference v San Remu v roce 1920 potvrdila více méně rozdělení vlivu na Blízkém Východě do zájmových skupin mezi Francii a Velkou Británii, tak jak bylo dohodnuto v Sykes-Picotově dohodě. Vznikl Britský mandát Palestina, který skončil s vytvořením nové instituce - OSN. V roce 1947 doporučila OSN rozdělení mandátu na dva státy, židovský a arabský. Liga arabských států plán odmítla a započalo násilí mezi jednotkami Židů a Arabů. Přes nepřijetí plánu arabskou stranou stát Izrael vyhlásil nezávislost 14.5.1948.

Následovala válka o nezávislost, kterou zahájily okolní arabské státy, které napadly Izrael. Jejich akce dopadla fiaskem a v roce 1949 uzavřel Izrael příměří postupně s Egyptem, Libanonem, Jordánskem a nakonec i se Sýrií. Izrael získal cca o 21% více území než navrhovala OSN, mimo jiné západní část Jeruzaléma. Arabské státy jednohlasně přijaly "doktrínu tří ne" - ne uznání Izraele, ne míru s Izraelem a ne jednání s Izraelem.

V dalších letech následoval příliv Židů do Izraele. V roce 1956 došlo k tzv. Suezské krizi, ve které opět sehrála negativní roli Velká Británie, která když nezískala ke spolupráci USA, souhlasila s plánem Izraele na izraelský vpád do Egypta, posléze Anglie zaútočila na Suezský průplav. Na nátlak OSN, USA a SSSR ukončily vojenské jednotky obléhaní a stáhly se.

V roce 1967 proběhla tzv. "šestidenní válka". Obecně se má za to, že se Izrael v té době nacházel v beznadějné situaci. Z Golanských výšin mohla Sýrie ostřelovat izraelské osady, zároveň měla Sýrie problém s odvodem vody z Galilejského jezera, neboť Izrael dokončil národní distribuční systém. Jeruzalém byl demilitarizovanou zónou, přesto v něm byly jednotky Izraele i Jordánska. Na egyptské straně hranice s Izraelem byly jednotky UNEF. Egypt uzavřel se Sýrií obrannou dohodu (oba státy byly podporovány SSSR) Jordánsko, byť v té době mělo relativně normální vztahy s Izraele, např. netrpělo útoky Palestinců na Izrael ze svého území, podepsala 30.5.1967 obrannou dohodu s Egyptem. Egypt zablokoval Tiranskou úžinu pro izraelské lodě, Izrael tak byl odříznut od obchodních cest a tento akt byl vnímán ze strany Izraele jako akt agrese. Po podpisu egyptsko-jordánské dohody byl 5.6.1967 zahájen útok na Egypt. K útoku se přidaly Sýrie i Jordánsko. Izrael všechny útoky odrazil a výsledkem bylo totální vítězství Izraele, které vyústilo v izraelské obsazení Golanských výšin, celého Jeruzalému, Západního břehu Jordánu, Sinaje a východního břehu Suezu.

Poté konflikty pokračovaly, například útokem na izraelský torpédoborec Ejlat, následován Jomkippurskou válkou, což byl konflikt, kdy v roce 1973 napadl Egypt a Sýrie Izrael. Válka skončila vítězstvím Izraele.

Po vítězství pravicové strany Likud v roce 1977 podepsal Egypt a Izrael v roce 1979 mírovou dohodu, podle níž se Izrael stáhl ze Sinaje. V roce 1978 došlo k obsazení jižního Libanonu a vytlačení OOP z těchto pozic jako odveta na palestinský teroristický útok. Izrael taktéž zasáhl do Libanonské občanské války v roce 1982, aby zničil pozice OOP, ze kterých byl ostřelován severní Izrael. Izrael se stáhnul z většiny Libanonu v roce 1986, v nárazníkové zóně zůstal až do roku 2000. OOP se pokládá za jedinou legitimní reprezentaci palestinského lidu. Byla vytvořena z několika organizací, a elit žijících na Západním břehu Jordánu. Mezi organizace patřící do OOP se řadí například Fatah. Představitelem OOP je především Jasir Arafat a nyní Mahmúd Abbas. Původní cíl bylo zničení státu Izrael a osvobození celé Palestiny a zřízení palestinského státu na území celého Izraele, později však od těchto cílů ustupuje a přechází k požadavku, aby stát vznikl na územích okupovaných Izraelem od roku 1967, tj. Západní břeh Jordánu, východní Jeruzalém a pásmo Gazy. Zlom nastal v roce 1993, kdy Jasir Arafat poslal izraelskému premiéru Rabinovi dopis, ve kterém uznává právo na Státu Izrael na existenci v míru a bezpečí. Izrael následně OOP uznává za legitimního představitele palestinského lidu.

V roce 1993 byla ve Washingtonu podepsána tzv. Mírová dohoda z Osla, která ustanovila Západní břeh Jordánu a pásmo Gazy jako území pro vznik Palestinské samosprávy. V roce 1994 byla podepsána izraelsko-jordánská mírová dohoda.

Podepsání dohody z Osla narazilo na odpor radikálů z obou stran. Na palestinské straně začala sílit opozice, především hnutí Hamas a Palestinský Islámský džihád, které se začaly vymezovat proti OOP. V Izraeli se proti smlouvě vymezila strana Likud a další pravicové strany, v roce 1995 byl zavražděn Jicchak Rabin. Za vlády Benjamina Netanjahua v roce 1997 byl předán Hebron do Palestinské samosprávy, v roce 1998 bylo postoupeno Palestinské samosprávě 13% území Západního břehu. Za vlády Ehuda Baraka v roce 2000 došlo ke stažení izraelské armády z Libanonu, v témže roce se uskutečnil summit v Camp Davidu, kde Barak nabídnul plán na vznik Palestinského státu, avšak ten byl představitelem Palestinské samosprávy Jásirem Arafatem odmítnut

Další premiér Ariel Šaron prosadil jednostranné stažení Izraelců z pásma Gazy, v roce 2006 utrpěl mozkovou mrtvici a na jeho místo nastoupil Ehud Olmert. V červenci 2006 začala druhá Libanonská válka, kdy Izrael začal bombardovat cíle v Libanonu ze kterých ostřelovalo sever Izraele šiítskou milicí Hizballáh (politická strana v Libanonu, západním světem vnímaná jako teroristická organizace, sponzorována a podporována Iránem). V roce 2007 začal Izrael jednat za přispění Turecka se Sýrií o mírové dohodě. V prosinci 2008 vypršelo příměří z roku 2006 mezi Hamasem a Izraelem, Hamas obnovil ostřelování jižního Izraele z prostoru Gazy, což vedlo Izrael k obranné akci, tzv. „Lité olovo", které měla být původně pouze leteckou akcí, to se však změnilo 3. ledna 2009, kdy do pásma Gazy vstoupila izraelská vojska. Izrael vyhlásil jednostranné příměří a 17.ledna se stáhnul z pásma Gazy. Hamas vyhlásil vlastní podmínky, křehké příměří trvá dodnes.

Hamas byl založen v roce1987, jedná se zkratku pro hnutí islámského odporu, jedná se o odnož egyptských muslimských bratrů. Hamas je uznán jako teroristické hnutí Palestinců. Hamas je nezávislý na oficiálním palestinském vedení a na jeho úkor získává příznivce hlavně v sociálně odloučených a chudých oblastech Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu. Cílem Hamasu zůstalo zničení státu Izrael. Hamas se vymezil jako opozice vůči OOP a Fatahu.

 Závěr:

Vzhledem k výše uvedným informacím je jednoznačné, že Židé jako národ mají právo na sebeurčení a vznik svého státu. Historicky je prokázáno, že oblasti dnešního státu Izrael, byly a jsou nepřetržitě osídleny židovským obyvatelstvem již od 12. století př.n.l.. Po pádu Osmanské říše byla deklarována vítěznou mocností, tj. Velkou Británií, podpora vzniku židovské národní domoviny v místě dnešního Izraele. Území, mezi řekou Jordán a Středozemním mořem - jako oblast pro vznik židovské domoviny, bylo posléze v roce 1922 posvěceno i Společností národů a stvrzeno tzv. Bílou knihou. Toto bylo v souladu s americkým plánem, tzv 14.body, kde 12.bod určoval právo na autonomii pro neturecké národnosti v Osmanské říši. V oblasti poté získaly samostatnost a vznikly státy Sýrie, Libanon a Jordánsko. Není proto divu, když se o svůj stát přihlásili taktéž Židé.

Spory, které vyplynuly ze slibů Britů Arabům na vznik arabského státu na území Palestiny a především následné vydání Macdonaldovi Bílé knihy v roce 1939, která stanovila v podstatě nutnost souhlasu Arabů  se vznikem židovskému státu a která byla přímým následkem arabských nepokojů, tudíž snahou Velké Británie udržet pořádek a redukovat imigraci v mandátu, zároveň znamenalo výrazný negativní zásah do vývoje na Blízkém východě. Dokument odmítli jak Židé, tak Arabové. Židé se navíc cítili britským přístupem rozhořčeni a zrazeni, neboť Britové tímto porušili všechny své dosavadní závazky.

Následné doporučení OSN na rozdělení území na dva státy (židovský a arabský) a jeho odmítnutí Arabskou ligou nedalo, pokud tedy nechtěl jako jediný národ v oblasti rezignovat na vznik vlastního stáu, Izraeli jinou šanci než vyhlásit jednostrannou samostatnost. Domnívám se, že důvod, které vedl Araby k odmítnutí plánu OSN pramenilo jednak z pocitu ohrožení vlastní existence, jednak z ekonomické a národnostní frustrace (Arabové, byť tvořili naprostou většinu obyvatelstva, představovali z ekonomického pohledu pouze levnou námezdní sílu; podobně i v případě politické organizace Arabové nebyli s to překlenout klanové rozpory a ustavit fungující zastřešující orgán, který by je byl schopen reprezentovat a jasně formulovat jejich požadavky.

Je jasné, že jediným řešením blízkovýchodní otázky je vznik Palestinského (arabského) státu. Nedílnou součástí musí být uznání státu Izrael ostatními arabskými státy, neboť Izraelci mají stejné právo na svůj stát jako mají Syřané, Jordánci nebo Libanonci. Největším problémem se zdá nyní být nárůst extrémismu, který charakterizuje výhra Hamasu ve volbách, nicméně partnerem pro jednání je stále předseda OOP Mahmúd Abbas. Dalším, a naprosto zásadním problémem jsou izraelští osadníci na Západním břehu Jordánu a především vymezení hranic a s tím související výstavba bariéry částečně kopírující hranice z roku 1967, tzv. zelená linie. Jediným řešením je vymyslet způsob jak stáhnout osadníky ze západního břehu Jordánu, toto ovšem bude vyžadovat velkou míru tolerance z obou stran. Vyřešením tohoto zásadního problému a následného navrácení Golanských výšin Sýrii se otevře cesta ke vzniku samostatného státu Palestinců a uznání státu Izrael.

Chci věrit tomu, že pan Vlček jako vedoucí delegace EU před cestou do Izraele znal veškeré souvislosti problematiky tohoto regionu a že byl stejně seznámen i pan Laštůvka a Kavan, kteří se setkali s představiteli Hamasu. Byť se jedná o teroristickou organizaci, je potřeba si uvědomit, že Hamas vyhrál volby a je proto nutné znát minimálně jeho požadavky, které hodlá uplatňovat v regionu, a proto je dle mého názoru lepší s Hamasem komunikovat, než-li ho ignorovat. Nicméně to nemění nic na tom, že Kavan a spol. jednali na vlastní pěst a podtrhli tím roli Vlčka jako vedoucího delegace.