Ne, opravdu nejsem kamarád s mořem! Jenom si představím to houpání a jdou na mě mdloby, co však může člověk dělat, když si na svůj list napíše fotografování tučňáků, lachtanů a mořských ptáků na jednom z nejodhlehlejších ostrovů n
Sedím v přístavu v Ushuaie a přemýšlím co mě čeká. Na tento moment jsem čekal dlouho a dneska je den D. Expediční loď pomalu vploupá do přístavu, má za sebou epickou cestu z Nového Zélandu přes Rossovo moře kolem Hornova mysu až sem do Ohňové země a před sebou cestu na Jižní Georgii - můj cíl. Již z dálky pozoruji známé ošlehané tváře přátel, se kterými jsem se potkal loni na Špicberkách. "Ahooooj", zní Ushuaiským přístavem a na oplátku je slyšet troubení lodi a mávání několika rukou z přední paluby Ortelia, který bude po příštích několik týdnů naším domovem.
Ortelius je cca 90m dlouhé plavidlo, které má nejvyšší klasifikaci pro plavbu v ledových podmínkách UL1, což znamená, že si poradí s pevným jednoročním ledem a volným víceletým ledem. Bude se nám to hodit!
Rychlé podání ruky se členy posádky a jde se na věc. Máme před sebou ještě několik hodin, než vyplujeme, ale není čas na zdržování. Hned z kraje se seznamuji se svým kolegou z kajuty - světoběžníkem Markusem ze Švýcarska, který hned od začátku působí příjemným dojmem pohodáře, kterého jen tak něco nerozhází. I ostatní členové výpravy se jeví jako lidé, kteří ví, jak si život užívat. Naše posádka je vskutku mezinárodní, kapitán je Rus, vedoucí výpravy je Francouzka, personál lodi tvoří především Filipínci, máme tu asi 15-20 národností. Hned je mi jasné, že kromě Markuse bude největší legrace s bláznivým Baskem Aritzem a Finem Johannesem. Oba jsou to protřelí cestovatelé, Aritz tráví na cestách cca 8 měsíců v roce a Johannes je neuvěřitelně inteligentní hubeňour, který se nejlépe cítí v horách, ale všichni se jako malí kluci těšíme na Jižní Georgii a na dobrodružství, které nás na společné cestě čeká. A těšíme se také na lodní bar, kde strávíme hodiny a hodiny úžasným povídáním a popíjením. Když si na to tak vzpomenu, tak v kajutě jsem spal asi jenom šestkrát...
Ostrov Jižní Georgie leží v jižním Atlantiku cca 1400 km východně od Falklandských ostrovů, a cca 2000 km od pobřeží Jižní Ameriky. Z Ushuaii je to pak cca 2200 km a znamená to minimálně 4-5 dní plavby divokým oceánem a když říkám divokým, tak myslím mnohametrové vlny, které si budou s vaší lodí pohrávat a vy si budete připadat jak nudle v bandě.
Ostatně, vypluli jsme přesně načas, což by mě ani nepřekvapilo, ale nenabrali jsme doktora, čemuž jsem nerozumněl, ale brzy jsem pochopil, když jsem se na můstku kouknul na meteoradar a slyšel kapitána, jak do rádia oznamuje, že se k nám ze západu blíží silná bouře, a proto sebou musíme hodit a doktor se holt bude muset zvládnout dostat na palubu vrtulníkem v noci.
První noc jsem ještě zaspal a ráno jsem se s doktorem skutečně potkal, když jsem si spěšně vyrazil pro náplast proti nevolnosti, kterou jsem hned vlepil za ucho a z posledních sil se pak dobelhal zpět do kajuty, kde jsem plánoval umřít. Loď se zmítala ve vlnách a každou chvíli byl slyšet silný náraz vln do boku lodi. Záclonka v kajutě lítala ze strany na stranu v divokém rytmu, který s námi hrál rozbouřený oceán. Muziku pak tvrdily dveře od záchodu... Dny však úspěšně běžely a na konci pátého dne vykoukla z mlhy Jižní Georgie.
Jižní Georgie je přirovnávána ke kousku Alp upuštěnému doprostřed oceánu - to je poměrně přesný popis, jelikož ostrov je vlastně vrcholem hřbetu Scotia, linie hor dlouhé 4350 km, která v jakési podmořské smyčce spojuje hřebeny Antarktického poloostrova s Andami. Dalšími vrcholy tohoto hřbetu, které vystupují nad hladinu, jsou Jižní Sandwichovy ostrovy a Jižní Orkneje.
Niall Rankin , 1946"Pokud byste měli obří porcovací nůž a odřízli zespodu jeden z nejvyšších hřebenů Švýcarska, právě v místě, kde se obrovské ledovce valí do údolí a poté upustili tento kousek hory, pocukrovaný sněhem a ledem, do moře, myslím, že byste získali reálnou představu o tomto místě. Jižní Georgie je dlouhý a úzký ostrov se zasněženými horami, kam jen oko dohlédne, které vystupují přímo z moře a dosahují v blízkosti středu ostrova výšky více než 2900 metrů. S odstupem času mohu prohlásit, že Jižní Georgie je dechberoucí místo na které není jednoduché zapomenout..." |
Něco z historie- 1675 - Jižní Georgie byla poprvé spatřena britským obchodníkem Anthony de la Roché
- 1775 - Kapitán James Cook přistál v Possession Bay a jménem krále Jiřího III. prohlásil území Jižní Georgie za britské území
- 1786 - zahájen lov lachtanů
- 1904 - C. A. Larsen založil velrybářskou stanici v Grytvikenu a tím odstartoval éru lovu velryb ve vodách okolo Jižní Georgie
- 1916 - Významný britský polárník a cestovatel irského původu Sir Ernest Shackleton a jeho pět společníků doplulo na Jižní Georgii, roku 1922 pak umírá v Grytvikenu, kde se nachází i jeho hrob.
- 1965 - uzavření poslední velrybářské stanice - konec éry lovu velryb
- 1982 - Argentinská armáda okupovala 22 dní Jižní Georgii
- 1985 - Jižní Georgie a Jižní Sandwitchovy ostrovy se stali Britským zámořským územím
- 2001 - na území Jižní Georgii pokračuje stálá přítomnost britského komisaře v King Edward Point, vojenská posádka byla nahrazena přítomností BAS (British Antarctic Survey)
|
Plocha Jižní Georgie - 3500 km čtverečních - je desetkrát větší než jedenáct větších a několik menších ostrovů na okraji Jihosandwichského příkopu, které Jižní Sandwichovy ostrovy vytvářejí. Jde o věčně v mlze zahalený oblouk velmi aktivních sopečných, většinou ledem pokrytých ostrovů a ostrůvků. Kromě milionů hnízdících tučňáků uzdičkových, oslích, žlutorohých a kroužových je nikdo prakticky nenavštěvuje.
Jižní Georgie je spíše vyzdvižená než vulkanického původu, její hlavní pevnina je obklopena četnými příbřežními skalisky a ostrůvky. Mount Page, 2934 metrů vysoká hora, je nejvyšším vrcholem horského hřbetu táhnoucího se ze severozápadu na jihovýchod. Ačkoli antarktická ledová pole nedosahájí tak daleko na sever, zátoky podél pobřeží v zimě zamrzají a zhruba dvě třetiny ostrova jsou pokryté ledovci a ledovými poli. Jih je vyšší a rozeklanější než sever. Je zde jen málo rovných ploch - na většině míst padají hory rovnou do moře. Heinrich Klutschak (1848-1890) jako první přišel s myšlenkou, že by mohlo jít o součást většinou podmořského hřebene, který v obrovské smyčce spojuje Antarktidu s Jižní Amerikou.
Na Jižní Georgii trvale žijí pouze čtyři lidé.
Jižní Georgie leží 300 km jižně od polární fronty v místě, kde se setkávají proudy Weddellova a Rossova moře. Mísící se voda je velice bohatá na živiny, což přitahuje hejna tvorů, kteří vytvářejí vrchol antarktického potravního řetězce. Oblast je proto domovem několika druhů tučňáků, albatrosů a jiných mořských ptáků, ploutvonožců a velryb, což byl hlavní důvod, proč jsem se na tento ostrov vydal.
Na první vylodění jsem se neuvěřitelně těšil. Po pěti dnech divoké plavby jsem vyhlížel pevnou půdu pod nohama a první setkání s místními obyvateli. Naskákali jsme do gumových zodiaků a vyjeli vstříct černým plážím Salisbury plain, kde na nás čekali desetitisíce tučňáků patagonských a stovky, spíše však tisíce lachtanů antarktických.
Vítr nabral sílu 45 uzlů, ale nakonec se umoudřil a živly moře a větru nám nakonec umožnily přistát na tomto magickém místě. Přeskočil jsem hranu člunu a skočil do vody, kde jsem se konečně nohama dotknul pevné půdy, ještě pár kroků v mořském příboji a vytáhnout člun na břeh. Konečně jsme tady! Zůstal jsem v němém úžasu stát a užíval si scenérii, jako vystřiženou z mých dětských snů. Podobný efekt jsem zaznamenal i u ostatních členů našeho zodiaku. Je to ten okamžik, kdy cokoliv říkat nahlas by bylo příliš náročné, neboť váš vnitřní hlas k vám promlouvá s takovou intenzitou, že jste rádi, když poberete vlastní niterné myšlenky. Omámeni nádherou okolo nás jsme ani nezaznamenali příjezd druhého zodiaku.
Fotit zvířata je sen, který mám štěstí žít...
Vylodění na plážích Salisbury plain bylo jako vkročit do antarktického ráje, takové bylo množství zvířat, které na nás čekalo. Uchvatný pohled, který se mi naskytnul, mi vehnal slzy do očí. Tolik života koncentrovaného na relativně malém území mi vyrazilo dech. Pamatuji si ten intenzivní pocit absolutního štěstí, který jsem v tu chvíli zažíval. Jak zachytil atmosféru Salisbury plain kamarád Markus se můžete podívat na videu níže...
Mnozí lidé mají za to, že tučňáci jsou výhradně antarktičtí tvorové, ale ve skutečnosti pouze čtyři druhy - tučňák císařský, kroužkový, uzdičkový a oslí - hnízdí přímo na antarktickém kontinentě, zatímco jižně od polární fronty, která definuje nejzazší jižní hranici oceánů, žije a rozmnožuje se sedm dalších druhů. Jelikož tučňáci nedokáží létat a musí se živit v chadné vodě, nedokáží překonat tropické pásmo teplé vody a osídlit severní polokouli. Severně od rovníku hnízdí jen několik skupin tučňáků galapážských (Spheniscus mendiculus).
Dopolední výsadek se pomalu chýlil ke konci a byl čas se přesunout na blízký Prion island, což je jedno z míst, kde hnízdí největší pták světa - albatros stěhovavý. Pro námořníky mají albatrosové téměř mýtický význam - první z těch, kteří se odvážili do Jižního oceánu věřili tomu, že zabití albatrosa přináší smůlu, a biolog Robert Cushman Murphy prohlásil:
"Nyní již patřím k vyšší sektě smrtelníků, neboť jsem spatřil albatrosa."
Typickým znakem albatrosů je jejich velikost - albatros stěhovavý s rozpětím křídel až 3,5 metru je největším létajícím ptákem na světě. Albatrosové mají v poměru k velikosti těla velmi dlouhá křídla a duté, ale velmi silné obratle a kosti horní části křídla, posílené vzpěrami, které pomáhají snížit jejich hmotnost a usnadňovat plachtění. Ze všech mořských ptáků, společně s rybáky dlouhoocasými, překonávají největší vzdálenosti a na moři tráví nejvíce času. I v hnízdní sezóně, kdy se musejí vracet ke svým hnízdům, aby nakrmili mláďata, mohou při shánění potravy během jediného týdne urazit až 8000 km.
Den byl u konce a že toho bylo k vidění víc než dost. Dlouho do noci jsme v lodním baru probírali zážitky, třídili myšlenky a utužovali nově vzniknuvší přátelství. Ještě jsme toho měli hodně před sebou. V noci jsme se přesunuli jihovýchodním směrem k největší kolonii tučňáků patagonských, která leží v zátoce St. Andrews.
Na plážích Jižní Georgie však nepotkáte pouze tučňáky, ale domov zde mají i různí ploutvonožci jako je lachtan antarktický a především největší ploutvonožec naší planety - rypouš sloní. Parametry tohoto tvora jsou opravdu spektakulární: Hmotnost až 4 tuny, délka až 5 metrů (samec) a u samice je délka 2-3 metry a váha 400-900 kg. Celosvětový stav této populace činí cca 700 tisíc kusů. Navzdory své velikosti jsou tato zvířata překvapivě rychlá a mrštná. Samci mají na krku spoustu velkých jizev z bojů, které jsou neskutečnou podívanou a samice mívají na krku a na hlavě menší jizvy po poranění způsobených při páření.
Dalším zástupcem ploutvonožců, se kterými se setkáte na plážích i ve výše položených travnatých částech ostrova je lachtan antarktický. Tento druh byl téměř vyhubený v důsledku lachtaního masakru, kdy bylo kvůli jejich kožešině mezi lety 1786 - 1825 na Jižní Georgii zabito zhruba 1,2 milionů lachtanů, což je přivedlo až na okraj vyhynutí. Zbývajícím koloniím se však podařilo vzpamatovat se a nyní se rychle zvětšují. Stávající počty lachtanů antarktických se odhadují na několik milionů.
Dny na Jižní Georgii mi utíkaly velmi rychle, protože jsem měl pořád co dělat a nenudil se ani sekundu. Téměř veškerý volný čas jsem trávil se zvířaty a to buď pozorováním z paluby lodi nebo přímo na ostrově, případně jsem se snažil vzdělávat za pomoci lodní knihovny, debat s ostatními lidmi nebo díky skvělým přednáškám některých členů posádky, kteří mají mnohaleté zkušenosti z polárních oblastí. Postupem času jsme navštívili všechna zajímavá místa na ostrově, tak jak nám počasí dovolilo. Naši norští přátelé podnikli cestu ve šlépějích Sira Enesta Shackletona a stejně jako on před téměř sto lety, přešli i oni ostrov ze ze západu na východ a dostali se tak ze zátoky King Haakon až do zátoky Fortuna, kde jsme je po několika dnech úspěšně vyzvedli.
Jižní Georgie je nyní rájem pro zvířata, ale nebylo tomu vždy tak. Byly doby, kdy byla Jižní Georgie místem, kde docházelo k masovému vyvražďování zvířat, které vedlo téměř až k vyhynutí několika druhů. Jak popsal Frank Hurley z dob velrybářských dní:
Voda plná slizu pleskala na ohavném břehu, zaneřáděném vnitřnostmi a odpadem, které se tu shromažďovaly celá léta. A v páchnoucím vzduchu, kvůli kterému jsem si musel stále zacpávat nos, se i nádherná scenérie ostrova zdála pošpiněná a zbavená své okázalosti
Někdy se říká, že jen málo lidí ohrozilo antarktickou přírodu tak, jako James Cook, který vyprávěl o ostrovech hemžících se tuleni a Jižním oceánu plném velryb. Ale o této hojnosti mluvili i mořeplavci před ním, včetně Francise Drakea. Během let po objevení Jižní Georgie zde byly masakrováni jak lachtani, tak i rypouši sloní a v neposlední řadě i velryby. Ta první byla ulovena v Royal bay roku 1894 norskou lodí pod velením C. A. Larsena, který posléze založil v Grytvikenu první velrybářskou stanici v listopadu 1904. Hlavním produktem byl velrybí olej, který se získával z tuku velryb. Ve dvacátých letech minulého století mohla stanice zpracovat denně až 25 velryb. Velrybářská stanice v Grytvikenu byla uzavřena roku 1962, aby ji posléze znovu otevřeli japonské společnosti, ale v důsledku dramatického úbytku velryb v oblasti byl tento pokus neúspěšný a definitvní konec velrybaření se tak datuje rokem 1965. Během velrybářské éry na Jižní Georgii bylo v Grytvikenu zpracováno více jak 175 tisíc velryb.
Jižní Georgie byla od nepaměti domovem mnoha milionům ptáků a i dnes je jedním z nejvýznamnějších středisek mořských ptáků v Jižním oceánu. Kromě tučňáků patagonských zde žijí i tučňáci žlutorozí, tučňáci uzdičkoví a tučňáci oslí. Mezi další druhy ptáků patří rybáci, chaluhy, kormoráni, štítonosové, buřníci, buřňáčci a buřňáci. Unikátním druhem, který žije jenom na Jižní Georgii je linduška jižní, která je však silně ohrožena krysami, které ji vyhubily na většině území hlavního ostrova, tak že se s ní lze setkat na menších ostrůvcích a jižním pobřeží.
Náš pobyt na Jižní Georgii se chýlil ke konci a zbývala už jenom týdenní plavba do Montevidea v Uruguay. Zážitky a nabité zkušenosti jsou neocenitelné - Jižní Georgie je fascinující místo! Je to klenot, kterého je potřeba si vážit a především jej urputně chránit. Každý kdo Jižní Georgii navštíví si může být jistý, že bude ohromen majestátností hor a ledovců, které se zvedají z moře jež může být někdy tak klidné, že na hladině uvidíte v jeho odrazu každičký detail scenérie před vámi a zároveň může být tak drsné, že jediná myšlenka, která vám půjde hlavou, bude přežít... Kolonie ptáků a lachtanů na ostrově patří mezi největší a nejpřístupnější na naší planetě a nabízí možnost vidět neuvěřitelnou koncentraci divokých zvířat, která nemá obdoby.
Použité zdroje:- David McGonigal, Dr. Lynn Woodworthová - Antarktida, modrý kontinent
- Robert K. Headland - The island of South Georgia
- Kevin Schafer - South Georgia, Antarctic sanctuary
- Oficiální materiály vlády Jižní Georgie a Jižních Sandwitchových ostrovů
- Webové stránky Jižní Georgie
- vlastní poznatky a fotografie pořízené během pobytu na Jižní Georgii
- speciální poděkování: Jim Mayer, Delphine Aures, Garry Miller, Victoria Salem, Christian Savigny
|
