Aby nedošlo k mýlce, hned na začátku upřesňuji, že se nadpis týká výhradně dobrovolných plastických operací dam, které zatoužily po větším poprsí, nikoliv těch, které absolvovaly plastickou operaci prsou v důsledku vážného úrazu nebo nemoci. V případě rekonstrukce prsou po úrazu nebo nemoci totiž zákrok hradí zdravotní pojišťovna, která však umožňuje pouze konkrétní typy implantátů, bez možnosti pacientek si vybrat nebo připlatit za kvalitnější, chtějí-li to mít zdravotní pojišťovnou hrazené (toto se naštěstí od nového roku změnilo). Shodou okolností se jednalo bohužel o problémové silikonové implantáty PIP, které byly v ČR použity pro rekonstrukci prsou. V tomto případě je na místě, aby pojišťovna zaplatila pacientkám reoperaci a náklady poté vymáhala po viníkovi, ať už je jím kdokoliv. V ČR bylo použito celkem 3000 implantátů u 2000 žen, z tohoto počtu uhradila v letech 2007-2010 Všeobecná zdravotní pojišťovna celkem 210 operací ženám, které byly po těžké nemoci nebo vážném úrazu. (zdroj)
U skupiny dam (cca 1700 žen), které podstoupily plastickou operaci prsou z vlastní vůle pouze za kosmetickým účelem (zvětšení) je však plně na nich, jakým způsobem si smluvně zajistily takový zákrok, včetně způsobů, jak jej případně "reklamovat". Odmítám se proto v tomto případě podílet svými daněmi (povinným zdravotním pojištěním) na úhradě a případné reoperaci u takto postižených pacientek. Logika velí, že za zákrok by měl odpovídat plastický chirurg, který danou operaci provádí a za materiál poté jeho dodavatel. V obou případech je opět věcí jak plastického chirurga nebo kliniky, kde své zákroky provádí, tak i dodavatele, který materiál dováží, jakým způsobem si oni řeší svoji odpovědnost za potenciální škody s pojišťovnou, případně smlouvou s distributorem nebo přímo s výrobcem. Náklady reoperace by tedy měly jít za chirurgem nebo klinikou, která zákrok provedla a ta by měla dále tyto náklady uplatňovat u svého partnera, atd. až se dojde ke konečnému viníkovi, který je prapůvodcem tohoto problému.
V souvislosti s potenciálním vážným rizikem vyplývajícím z charakteru použití zdavotních materiálů a potravin pro zdraví lidí je proto, obzvlášť u těchto výrobků, zcela zásadní a důležitá kontrola kvality daných produktů. Z tohoto důvodu má většina států ústav pro kontrolu potravin a léčiv, který musí provést potřebná zjištění a poté vydat nebo nevydat povolení k distribuci těchto výrobků. Otázkou samozřejmě zůstává, do jaké míry měl tento úřad správné informace a případně i podklady a vzorky od výrobce a nakolik v celém případu hrál roli např. fakt, že výrobce mohl něco jiného dávat ke schválení a něco jiného poté distribuovat. Každopádně odpovědnost končí přes spleť vztahů u výrobce, případně úřadu pro kontrolu potravin a léčiv, který vydal souhlasné stanovisko s distribucí problematických implantátů. Jsem proto velmi zvědav, jakým způsobem budou řešeny případné náhrady za nutné reoperace. Obávám se však, že mnoho případů dopadne tak, že si reoperaci zaplatí pacientky a pacienti sami, neboť jejich smlouvy s plastickými chirurgy byly pro ně nevýhodné a pouze malé procento uspěje, protože jejich smlouva byla kvalitní a chránila je proti podobným excesům.
Po lidské stránce je mi líto žen i mužů, kteří budou muset v budoucích měsících a letech řešit nepříjemnost s reoperací kvůli vadným silikonovým implantátům, na druhou stranu může tento případ vyvolat diskuzi a větší tlak na přemýšlení a zodpovědnost každého výrobce a jednotlivce, který se pouští do plastických operací na svém těle a snad i větší zájem na tom, co před operací podepisují. Mnohdy totiž pacient v touze po plastické operaci v jakémsi rauši podepíše cokoliv s tím, že si častokrát neuvědomí fakt, že svým podpisem třeba přebírá odpovědnost za druhou stranu a tím poté sám sebe uvádí do potenciálních nepříjemností, jako je nutnost zaplatit si z vlastní kapsy případnou reoperaci a to i přesto, že problémem je vadný implantát, což samozřejmě nemohl pacient - laik poznat a vědět. Netřeba si dělat iluzi o tom, že plastickým chirurgům a klinikám nejde o minimalizaci vlastní odpovědnosti a rizik, a proto je potřeba s tímto přístupem při podpisu smlouvy počítat a být na něj připravený, aby vás v případě komplikací nečekala nějaká nepříjemnost. Podobný princip poté platí i ve vztahu mezi klinikou a jejím dodavatelem a dále pak dodavatelem a výrobcem. Tam však věřím, se již firmy ve většině případů naučily dobře si přečíst smlouvy a pochopit rizika z nich vyplývající. Slabé místo proto vidím mezi pacientem a plastickým chirurgem nebo klinikou, neboť pacient je ve své podstatě vrcholkem pyramidy, který to vše zaplatí, ale který má zároveň vůči všem článkům řetězu nejméně informací, a proto je lehce zneužitelný.
Foto (zdroj)